Splněný sen…
Splněný sen… Splnil se mi sen. Pohyboval jsem se v místech, kde se proháněli nejlepší cyklisté světa. Asi před tři čtvrtě rokem jsme se spolu s dalšími dvěmi cykloblázny Tomášem a Lukášem domluvili. Pojedeme do Francie a zdoláme několik vysokohorských průsmyků, které jsou legendami na trasách Tour de France. .....
Splněný sen…
Splnil se mi sen. Pohyboval jsem se v místech, kde se proháněli nejlepší cyklisté světa. Asi před tři čtvrtě rokem jsme se spolu s dalšími dvěmi cykloblázny Tomášem a Lukášem domluvili. Pojedeme do Francie a zdoláme několik vysokohorských průsmyků, které jsou legendami na trasách Tour de France. Po pečlivých přípravách jsme odjeli a ve Francii pobývali od 17. do 25. července 2009. Manželky a dcery jsme nechali doma (nebylo to samozřejmě zadarmo☺ - tímto děkuji manželce, že mi umožnila tuto cestu) a vyrazili jsme. První zastávkou nám měl být kemp v městečku La Grave.
Po vcelku pohodové cestě jsme krátce po půlnoci zaparkovali vozidlo pod majestátnou horou Galibier. Sice nás už z Německa provázel poměrně vydatný déšť, ale některé z nás dobrá a optimistická nálada neopouštěla. Po probuzení zimou, teplota na palubním počítači našeho dopravního prostředku ukazoval dost nepříjemných –0,5°C, jsme se vydali ubytovat do kempu v La Grave. Asi po jednom kilometru jízdy nás začal zasypávat sníh. Dokud jenom padal a rozpouštěl se na silnici, bylo vše stále veselé. Ale když sníh začal na silnici přimrzat a sněžit začalo mnohem hustěji, vyčítali mi mí spolucestující, že jsem na letní dovolenou v červenci nevzal sněhové řetězy. No nic, teď už se pro ně vracet nebudeme. Nahoru to ještě šlo. Kola prokluzovala jen dvakrát. Zato z kopce dolů to byl na začátek docela hustý adrenalinový zážitek. Brzdy byly naprosto zbytečnou záležitostí, protože auto stejně jelo jako sáně. Navíc pro Francouze jsou svodidla kolem silnice zřejmě jaksi navíc. Jednoduše řečeno tříkilometrová cesta nám zabrala asi půl hodiny a nakonec jsme byli všichni rádi, že už jenom prší, v což bychom na začátku cesty určitě nevěřili. Nakonec jsme šťastně dojeli i do kempu, za pětistupňového chladu jsme postavili stany, nasnídali se z domácích zásob a dohodli se, že dospíme cestu a dvanáctá rozhodne.
Dvanáctá hodina nakonec opravdu rozhodla – slunečné počasí nám přerušilo doplňování spánkového deficitu, dofoukli jsme trochu vzduchu do galusek, namazali řetězy, naplnili batohy zásobou energie a v půl jedné jsme poprvé šlápli do pedálů. Naším prvním cílem bylo středisko Alpe d´Huez. Z kempu v La Grave jsme nejdříve přes dvacet kilometrů klesali, což bylo neblahou předzvěstí, že všechny naklesané výškové metry budeme muset zase pěkně nastoupat. Po příjemné půlhodince sjezdu a trochu roviny jsme se dostali na úpatí kopce a v tu chvíli začínal pravý očistec. Čekalo nás 21 legendárních serpentin, které již mnohokrát byly závěrečnou prověrkou sil závodníků v rámci dojezdů etap na Tour de France. Pro mě to byl první kopec v Alpách a taky to bylo znát. Nevěděl jsem, co mě čeká, a to se odrazilo na mém tempu. Pokud jsem si na začátku dovolené myslel, že třeba celou cestu nepojedu na nejlehčí převod, hned prvních sto metrů stoupání mě vyvedlo z omylu. Po těchto stech metrech jsem přehodil na tak zvaného ubožáka (převod 34 x 25) a až k cílové metě jsem převod statečně držel☺. Musím předeslat, že po celou dovolenou jsem jiného převodu při cestě do kopce nepoužil. Abych se vrátil do zatáček pod Alpe d´Huez. Cestou mě poměrně vysokou rychlostí míjeli domácí cyklisté, a to ještě více nahlodávalo mou psychiku a v polovině jsem byl zralý na ukončení této „dovolené“. Na mysl se mi vkrádaly myšlenky o smysluplnosti mého počínání. Prostě samá pozitiva a jistoty. Co dodat, nakonec jsem se protrápil ke kamarádům, kteří na mě pod vrcholem už půl hodiny čekali a byl jsem rád, že kvůli mně nezburcovali místní záchranáře. Dal jsem energetický gel a s vypětím všech předposledních sil jsem se dosoukal do cílového prostoru. Za odměnu jsem si koupil „vrcholový“ dres, udělali jsme několik fotek a vydali se na zpáteční cestu. Sjezd byl opět docela adrenalinový, protože si pořád nemohu zvyknout na absenci svodidel, které by dodávali alespoň malý pocit jistoty a bezpečí. Aspoň že silnice byla suchá a bylo pěkné počasí. Po sjezdu následovalo ještě táhlé asi pětikilometrové stoupání do kempu, ale to už byla proti úvodu úplná pohoda. V kempu jsme uvařili večeři a já začal přemlouvat kamarády, že se přesunem na nějakou rovinku – neúspěšněJ.
Druhý den – tedy v neděli, jsme se probudili do nádherného rána a tak jsme se přes Col du Lautaret (2058m) vydali na Col du Galibier (2642m). Jak jsem již předeslal, na začátku kopce jsem zařadil nejlehčí převod a opět s ním vydržel až nahoru. Kupodivu jsem však již nepociťoval žádnou krizi, po předchozím výjezdu na Alpe d´Huez jsem byl docela zkušený vrchař☺ a bylo mi jasné, že to bude stejně nebo ještě náročnější kopec, takže vlastně nic překvapivého. Kopec to byl opravdu náročný. Dvacet dva kilometry stoupání z výšky cca 1500m do 2642m mluví za vše. Tempo jsem si opět rozvrhl dobře, takže jsem měl dost času si prohlédnout, kudy povede odměna ve formě sjezdu. Ještě cestou nahoru jsem se zaobíral myšlenkami na předvčerejší přejezd autem a ptal jsem se sám sebe, jak mé uzoučké pláště zvládnou ten sníh na silnici. Naštěstí se mé představy nenaplnily a sníh už se nacházel pouze na okrajích silnice. Další odměnou za namáhavý výjezd, kromě zmíněného sjezdu, nám byly neskutečné výhledy na okolní velikány horského masívu. Tato etapa již naznačila, že to nakonec snad nebude až tak „strašlivá“ dovolená. Po návratu do kempu jsem dokonce nikoho nepřemlouval k přejezdu do rovinatých částí Francie.
Třetí den jsme měli naplánovaný výšlap na průsmyky Col du Glandon (1924m) a Col de la Croix de Fer (2067m). Autem jsme se přiblížili k městečku Oz, odkud jsme začali stoupat již na kolech. Oblékl jsem si dres Discovery Channel. Za prvé jsem zapomněl na vztah Francouzů k jednomu z členů tohoto bývalého týmu a za druhé tento dres měl nějaký zázračný účinek na mé nohy. V prvním případě jsem se stal terčem mnoha poznámek ze strany francouzských rychlejších kolegů, stoupajících na stejné průsmyky. Naštěstí jsem většině z nich nerozuměl☺, ale dá se říci, že mi dodaly sílu a chuť k dalšímu stoupání. Počasí se opět vydařilo, k tomu připočítávám nečekanou dobrou formu, takže opravdu vydařená etapa.
Následující den ráno jsme zabalili stany, veškerou výbavu v kempu v městečku La Grave a vydali jsme se na přesun do dalšího kempu v obci Lanslevillard. Cestou jsme zastavili v městě Briançon (1200m), sundali kola z nosičů a začali stoupat na Col de l´Izoard (2360m). Na vrcholu tohoto průsmyku je muzeum Tour de France a Tomáš se těšil, že po předchozích dvou pokusech o jeho návštěvu, bude konečně otevřené. Na vzdálenosti dvaceti kilometrů jsme nastoupali 1160m. Nohy i hlava už věděly, co bude následující cca tři hodiny následovat, takže klasika – nejlehčí převod a klidné tempo jsou ideálními průvodci v alpských stoupáních (alespoň v mém případě). Na vrcholu kopce jsem byl přes docela silný vítr docela v pohodě, do té doby než jsem viděl Tomášovu tvář, která napovídala, že to s muzeem Tour opět nevyšlo. Zavřeno na silný řetěz bez jakéhokoliv náznaku, kdy tam asi mají otevřeno. No nic, třeba na počtvrté☺. Po sjezdu zpět do Briançonu jsme vyjeli do Lanslevillardu s tím, že nás následující den čeká nejvyšší bod naší dovolené.
Po polovině našich etap jsme se po vydatné snídani vydali na Col de l´Iseran (2770m), nejvyšší bod putování. Cesta na vrchol měla 34km s převýšením cca 1350m. Bohužel bylo na těch 34 kilometrech jedno docela dlouhé klesání a jedna rovinka, takže si asi každý dovede představit, jak poté stoupání vypadalo. Nejvyšší bod opravdu nebyl zadarmo, ale osvědčená taktika s nejlehčím převodem nezklamala☺. Na vrcholu jsem si koupil tričko s motivem průsmyku jako legendy Tour de France a spokojeni se zdoláním „Iseranu“ jsme se vydali na sjezd. Po návratu do kempu jsme opět zabalili své „saky paky“ a vyrazili jsme na další štaci a to do městečka Flumet. Ve městě Bourg-St-Maurice jsme měli nucenou přestávku, neboť zde tento den (22. července 2009) startovala jedna z etap Tour de France a ačkoliv byli jezdci téměř před cílem etapy, byla naše cesta uzavřená, takže jsme museli čekat. Nicméně jsme si u McDonald´s vychutnali přímý přenos závodu, což nám příjemně zkrátilo čekání. Po otevření cesty jsme se vydali přes Cormet de Roselend do Flumetu. Na Cormet de Roselend jsme se chystali následující den, ale dnes již víme, že nemáme autem přejíždět horu, kterou chceme teprve zdolat. Zjistili jsme, že nás čeká pěkně dlouhé, strmé a nepříjemné stoupání, což nám moc psychických sil nedodalo. Večer byl tak trochu zasmušilý☺.
Předposlední etapa začala výjezdem autem na Col des Saisies. Znamená to, že nás dnes čeká na začátek sjezd – 17 kilometrů a „pád“ o 950 metrů. Bohužel to při návratu budeme zase muset vystoupat. Nevadí – zatím. Zaparkovali jsme auto, „nastartovali“ řetězy a jelo se. Sjeli jsme do krásného města Beaufort (cca 710m) a začalo to pravé peklo. 21 kilometrů a cca 1270 metrů převýšení na Cormet de Roselend (1968m). Nohy už jsou unavené, ale docela uvyklé námaze. Takže větším problémem se stává hlava. Po včerejší „prohlídce“ trasy a po pár metrech stoupání se mi vracejí myšlenky, stejně jako v první etapě, na smysluplnost takového trávení dovolené. Nohy jakoby slyšely pouze – PROČ? A tak jsem se zase ploužil a kamarádi zase čekali. Nicméně jsem se na vrchol vyhrabal. Po sjezdu zpět do Beaufortu už zbývalo „jen“ se dostat k autu. Jenomže to teď představovalo zmíněných 17 kilometrů stoupání s převýšením 950 metrů na Col des Saisies (1650m). Tedy celkem dnes 38 kilometrů stoupání s převýšením 2220 metrů.
Poslední etapa vedla přímo z kempu ve Flumetu na Col des Aravis (1498m) a Col de la Colombière (1618m). To už byla, vzhledem k poslednímu dni, taková uvolněná jízda, že si ani neuvědomuji nějaké výraznější zážitky. Poslední den jsme nastoupali 37 kilometrů s převýšením 1840 metrů. Po posledním stoupání na Col des Aravis, který jsme mimochodem jako jediný zdolali z obou stran, jsme si s Lukášem dali za odměnu palačinku a jeli jsme zpět do kempu. Je to tedy za námi.
Co se týče kola, ani jednou mě nepotkal defekt a také musím poděkovat Zdeňkovi Chalupovi a dalším chlapcům z Bike Tuningu, za perfektní přípravu kola na takovou cestu.
Ačkoliv jsem se na začátku i v průběhu cesty ptal sám sebe, jestli mám toto za potřebí a jestli ve svých letech, bych už neměl dovolené trávit klidněji. Rozhodně ne. Stojí to za to a každému bych takovou cestu klidně doporučil.
Autor: Zdeněk Budina více fotografií ZDE
Novější článek
Salzkammergut 2009
Třetí červencový víkend jsme se vydali do rakouského Bad Goisernu, kde se konal jeden z nejtežších MTB závodů v Evropě – Salzkammergut Trophy. Na výběr bylo celkem pět tras od hrozivých 200 km až po 27 km. My si vybrali prostřední dvě trasy – 100 a 57km.
Starší článek
Berounský Bikemaraton 7.6.2009
Jako jedna z akcí,které se členové občanského sdružení Bike tuning team Rudná účastní je již tradiční Berounský maratón,který se letos konal v neděli 7.6.2009.Za nestálého počasí s předzvěstí dešťových přeháněk jsme se sešli v Berouně v počtu osmi členů našeho sdružení.......